Cesta k lepšímu školství dlážděna dobrými úmysly………….

Trocha ironie nikdy nezaškodí a tak snad stále ještě mohu věřit, bez ztráty kreditu u rozumně myslící veřejnosti, že jednotlivé změny a celkové směřování našeho školství je motivováno dobrými úmysly, bez postranních zájmů ušetřit na dětech. Jít tak daleko a napsat, že na jedné straně mnohdy nedokážeme rozvinout talentované jedince a na druhé straně, že inkluze vede od systémové péče o znevýhodněné děti k jejich pouhému násilnému vřazení do hlavního proudu, by bylo jistě nespravedlivé k upřímným snahám politiků od roku 89. Přes vědomí, že všichni to myslí vlastně dobře a již bude líp, si nemohu odpustit napsat několik odstavců viz níže.

Stojí za povšimnutí, jakým způsobem stát rezignoval na řízení kvality školství. Není nic, co by v současné době reálně odpovídalo na otázku kvality vzdělávacího procesu ve školách. Pokud navíc vezmeme v úvahu způsob financování škol, kde se měřítko kvality neobjevuje, pak dobrý učitel se pozná podle dobrých známek u svých žáků. Dovolím si tvrdit, že mnoho vzdělanějších rodičů již dávno zjistilo, že za dobrou známkou se nemusí skrývat adekvátní znalosti. Přesto fixace na dobré známky, tedy žádné problémy pro děti, jejich rodiče a nakonec i učitele je natolik silná, že jejich klesající, mnohdy zcela zmatená hodnota, nepřináší odezvu v rodičovské veřejnosti.

Hledat reálné znalosti za hodnocením učitele je stále obtížnější ve chvíli, kdy se již dávno nepoužívá jedna známková stupnice, ale mnoho kritérií pro dané hodnocení v závislosti na dobrozdání od školních psychologů, psychiatrů, lékařů atd. Budete-li mít v jedné třídě děti s různými typy poruch, bude uplatněna na každé z nich v zásadě jiná známková stupnice. To je sice na první pohled krásné, pokud strpíte chaos, kdy podle známky rodič již velmi těžko pozná, co vlastně dítě umí. Navíc na výsledném dokumentu (vysvědčení ) není žádná poznámka o tom, z jakých dalších faktů, kromě znalostí dítěte, vyučující vycházel a tak představa o morálnosti takového hodnocení je, podle mého názoru, sporná. Navíc zde z učitele děláme tak trochu supermana s nekonečnou kapacitou paměti, který si pamatuje při každém hodnocení všechny lékařské zprávy svých žáků a dokáže je tak vždy správně aplikovat v závislosti na dané situaci. Pokud dochází ke společnému vzdělávání, měla by známková stupnice odrážet pouze znalosti a dovednosti s tím, že jakkoli znevýhodněné dítě bohužel nemůže dosahovat stejných výkonů při stejné snaze. Škola je přece o životě, kde se snažíme lidem s hendikepem pomáhat, ale nemá to být skleník, vychovávající jedince bez možnosti na život „za sklem“ později reagovat.

Tezí typu : „Škola nabízí službu rodičům žáků“, stát nejen rezignoval na jakékoli vlastní požadavky ohledně kvality, nejasně definované „kompetence“ takové vodítko neposkytují. Sebral učitelům i jakoukoli podporu pro jednání s rodiči. Mnoho škol, podle mého názoru, tak pochopilo svoji úlohu ve smyslu: „Zákazník má vždy pravdu“ a podle toho se přizpůsobilo. Proč se potom divit klesající kvalitě, když neexistuje podpora instituci, která by na ni měla trvat.

Pokud ke všemu zmíněnému přidáme zařazení některých alternativních směrů, které vyhlašují jistotu dobrého výsledku vzdělávání i přes to, že u nich vidíme čistě komerční projekty bez potřebné historie, ovšem s výbornou přesvědčovací taktikou, že právě daný směr vlastně bez námahy a hravou formou naučí dítě vše potřebné. Je obtížné posoudit, do jaké míry si rodiče žáků uvědomují nebezpečí s tím spojená. Připočítejme ještě vyhladovění školství, kdy pedagogická fakulta, podle mého názoru, nebude pro většinu schopných studentů první volbou a i ze současných pedagogických sborů postupně zbývají jen trosky nejen díky finančním, ale také stále se zhoršujícím pracovním podmínkám.

Co tedy očekáváme ? Kvalitu, konkurenceschopnost ? Jak hluboký je pokles například u základních škol vidíme nad dlouhými frontami před dveřmi víceletých gymnázií, kam se hlásí dnes již průměrní žáci. Řešením jistě není zrušení toho, co snad ještě funguje, ale vytvořit systémové změny pro to, aby současným žákům naše školství opět vyhovovalo, přinášelo kvalitu a nebylo nutno z něho prchat doslova všemi směry. Pokud dnes, někteří „horkokrevněji“ ladění rodiče žáků základních škol považují neúspěch u přijímacích zkoušek na víceleté gymnázium za téměř zkažený život svých dětí, pak tento fakt volá po opětovném zamyšlení nad inkluzí, studijními plány, náročností, financováním a strategickým zamyšlením nad tím, kam chceme naše školství nasměrovat. Nechce se mi věřit větě, kterou občas slýchávám ne téma, že bezduché a nemyslící stádo se lépe ovládá.

Ing. Stanislav Šimandl, 2019

www.sista.cz